Dostals open 16.-17.1.10
Zimní mrazivý víkend jsem strávila s Beliškou na závodech ve Frýdku Místku. Týden po sněhové kalamitě byly již cesty uklizené, takže já Iva, jsem bez problémů mohla dělat spolujezdce Ivě a Ivovi. To, abychom se nepletli J
Jízdárna, ve které se závody konaly, má velice těžký povrch, písek, který se boří, nedá se v něm rozběhnout ani lidem, ani psům.
V úvodním jumpu jsme se s Beliškou doplácaly pro první místo. Dostala mě závěrečná rovinka, kterou jsem se snažila kočírovat zezadu a výsledkem bylo poněkud zmatené přebíhání, aby Beliška trefila poslední překážku.
Trojkou zkoušku jsme zmastily. Nejdříve si Beliška usmyslela, že není nutno šlapat na zónu na kladině, posléze vynechala poslední dvě slalomové tyčky ve snaze dostat se tak dříve do tunelu a nakonec jsem ji špatně navedla na překážku a byl z toho disk.
Zato závěrečný open jsme si obě užily, zdálo se mi, že se konečně sžíváme s terénem a doběhly si pro třetí místo. Při pohledu do výsledkové listiny mě zamrazilo. V běhu, o kterém jsem byla přesvědčena, že je rychlý, bez oblouků a zbytečných zdržení, jsme dosáhly postupovou rychlost 3,16m/s, což je zoufale málo. V tomto okamžiku mi bylo jasné, že tady tu naši vytouženou poslední zkoušku na A3Ch nesplníme ani v neděli, ani v dalším díle závodu na začátku února.
Po večerním nechtěně poznávacím okruhu po Frýdku i Místku jsme šťastně dorazili nejen do Tesca pro doplnění zásob, ale nakonec i na pěknou, čistou a levnou ubytovnu.
Ráno po další poznávací cestě do haly jsme dojeli tak tak na prohlídku. Úvodní open byl pěkný, ovšem terén mě zradil na nejnevhodnějším místě. Za slalomem jsem potřebovala zrychlit, abych vytlačila Belišku do tunelu vedle áčka, nohy se mi ovšem nehýbaly dostatečně rychle, takže jsem jenom zoufale zezadu volala „tunel, tunel“ a pozorovala Belišku mizející za vrcholem áčka. Ovšem nebýt této mojí nemohoucnosti, běh by se mi líbil. I ta zóna na kladině byla…
Na trojkovou zkoušku jsem nastupovala s klidem a vědomím, že nemám šanci. Doběhly jsme ji čistě, ovšem s postupkou 3,2m/s, takže o 4,5 s přes čas. Já to věděla……
Poslední jump už byl jenom takovou 15-překážkovou tečkou za závody. Tady se mi zdálo, že Beliška už je unavená, ale i tak jsme si poskotačily pro čtvrté místo. Zkusila jsem ji všude navigovat jako Šipa, tedy přebíhat jí za zády, a světe div, se, fungovalo to. Hlavně prý ta poslední stahovačka za rovným tunelem byla móóóc efektní. Já byla na druhé straně, zdaleka jsem nestihla před tím tunelem přeběhnout k cíli, ovšem Beliška jakoby věděla přesně, kam má točit a neudělala navíc ani krok.
Zpáteční cesta byla pohodová, sněhová vánice nás dostihla až u Vyškova a tímto děkuji tetě Ivě, že mě dovezla až domů.
Takže odmyslím-li si to moje marné snažení o zkoušku, byly to pěkné závody, které nám všem prověřily zimní kondici. Abychom byli lépe připraveni na další díl, chodím každý den s menší půlkou smečky na dlouhé vycházky do polí i lesů. Terén je teď venku taky těžký, plno sněhu rozděleného na půlky ledovou krustou nám dává pořádně zabrat. Snad to bude mít nějaký efekt pro příští závody.